Japonečka

Někde uprostřed země sedí na židli úplně sám,

Před sebou malý obrázek japonečky krásné,

Smyslný úsměv a nevinný pohled vyplňují celý rám,

Nemůže se odtrhnout od jejích očí které jsou tak nebesky jasné,

Žádná princezna se nevyrovná její panenské nevinnosti a čistotě,

Jež probouzí ty nejdivočejší představy,

Nezíská ji ten kdo hledá štěstí v jistotě,

Úspěch slaví ten kdo umělé překážky nestaví,

On jež sedí sám si překážkami zatarasil celý život,

Umělými bariérami jež neexistují vůbec,

Ztratil naději že japonečku někdy získá,

Je odsouzený skončit jako zapomenutý trubec,

Od východu slunce až do jeho západu,

Bude pracovat na svých ideálech a snech,

Nikdy nedojde mu sbírka nápadů,

Až celého jej obroste vlhký mech,

Mech nesplněných přání a tužeb,

Ve který se proměnili jeho krásné ideály,

Skutečný život není k mání,

Pro toho kdo vzdá to když se poprvé spálí.